Byla jednou jedna Bára a ta Bára nerada mléko. Říkalo se jí bezzubá Bára.
Báru ta přezdívka pěkně vytáčela, ale nevěděla, co s tím? Vždycky když se po posměváčcích ohnala, zapraskaly jí všechny kosti v těle a to už byly děti dávno pryč.
Bára si posteskla: „Cho má jeden bez hubůů dělat? Hadši to tady zavhu a vypvavím se do světa.“ Jak řekla, tak i udělala. Vypravila se do světa jen s malým rancem na zádech. A protože Bára nepila mléko, praskaly jí při každém kroku všechny kosti v těle, takže z toho brzy byla písnička:
„Lidi už mě nevyhenou
Jdu do světa na zkuhenou
nevim echtě kudy,
ale jdu pro nový huby“
„Budliky budliky camfrdliky co je to tu za chodící orchestr?“ začertil se čert, když Bára s rámusem procházela kolem roští, kde v poklidu podřimoval.
„Pajdon“, sklopila oči Bára „já se ovchem moc zklumit nedovedu“, dodala omluvně.
„Jak ti říkají?“ zeptal se čert, když se trochu probral z limbu.
„Behhubá Bára“, řekla Bezzubá Bára
„Behhubá, jo?“ zopakoval čert
„Ne.. beh-hubá“ snažila se ho opravit Bára
„Dyť říkám Behhubá!“ dodal rázně čert
„To nemá cenu.. hadši mi hekni, jak híkají tobě?“ osmělila se Bára
„Mě? Mě Vápník, protože sem na čerta tak nějak moc tento, bílej… tak mi tu tvou hubu pěkně ukaž“
Bára zeširoka rozevřela pusu a vycenila na čerta s podivným jménem obnažené dásně.
„Budliky budliky camfrdliky tady je ale vymetýno“, zadurdil se čert, když Bára otevřela pusu.
„Já him, ale fo f tim?“ Zazubila se Bára, i když to jde v bezzubé hubě docela těžko.
„No řek bych, že tady něco tento no.. chybí“ vydedukoval čert.
„Huby, huby nemam“ napověděla Bezzubá Bára.
„Huby, říkáš… no to by se dalo tento… zařídit, jsem přece čert“, zamumlal čert Vápník, „odstup kousek stranou, tady se budou dít velký věci“
Bára uskočila kousek stranou, vytřeštila své veliké oči a s pusou dokořán sledovala čertovo počínání. Čert Vápník poskočil nalevo, potom hned napravo a usilovně přitom máchal rukama na všechny strany až se mu z uší začalo kouřit. Mumlal si přitom tyhle slova:
„Volám staré síly
které rodí sýry
volám mocné mágy
kteří jedí máky…
Ořechy, mandle, mléko
držela si daleko
a teď má svou hubu
úplně bez zubů
kosti v těle zlámané
smějí se jí občané
z celé České republiky
Budliky budliky camfrdliky
ať má v tomhle okamžiku
nové zuby od Vápníku“
Bum prásk, zahřmělo nebe, zatřásla se zem a Báře začaly zuby samy skákat do huby. „Hop, dva, tři, šup, ještě, neloudej se stoličko nebo si na tebe zasednu“ zvesela švitořila Bára zatímco se jí huba plnila zuby.
Čert si spokojeně mnul ruce a těšil se, jak si po usilovné práci na novém chrupu znovu krásně schrupne.
Bára byla celá šťastná „Jak ti jen poděkuju, čerte můj zlatej?“
„No vidíš, na to jsem vůbec nepomyslel.. jsem já to tento.. popleta… tak víš co? Budeš mi dělat pobočnici“, zahlásil čert. „Jak že ti říkají?
„Bezzubá Bára“, pronesla čistě Bezzubá Bára
„Zbytečně dlouhý a teď už i tento.. vysloveně zavádějící“ zapřemýšlel čert. „Od teď ti budem říkat prostě Zubatá“
„A víš co, už jsem unavenej, tady máš plášť a kosu, ať máš trochu tento rešpekt, vrať se zpátky mezi lidi a pořádně jim vysvětli, jak je důležitý pít mlíko, ať neskončí jako ty..“ a tvrdě usnul.
Bezzubá Bára, vlastně teď už jen Zubatá, vzala plášť a kosu a vydala se na cestu. Od té doby chodí mezi lidmi a snaží se jim vysvětlit, jak je důležité pít mléko. Kdo to chápat nechce, toho si vždycky vezme sebou, aby ho dovedla za čertem Vápníkem. Lidi na tom jsou ale s konzumací mléka nějak špatně a tak málokdo cestu se Zubatou přežije.